Sobota začala zajímavě. Protože oba máme se Zdeňkem blíž na Smíchovské nádraží a protože se nikdo jiný nepřihlásil (Ljuba ještě váhala), dohodli jsme se v pátek večer, že se sejdeme právě tady.
Ráno Ljubu asi přesvědčilo sluníčko a naprosto modrá obloha a napsala, že jede. Měli jsme se tedy setkat postupně. Ljuba nastoupila do vlaku na Hlavním nádraží, my jsme byli včas připraveni na Smíchovském (tentokrát, poučena z minulých chyb, jsem si dala sakra záležet, abych byla na místě včas, a stejně jsem nebyla prvníJ) a už jsme se těšili, jak v 9.00 a něco začneme brázdit brdskovojenské lesy.
Ale chyba lávky! Přijel rychlík, my spěchali k úložnému prostoru, načež jsme se dozvěděli, že kola nám do vlaku nevezmou neb jsou úplně plní! A opravdu nás nevzali! Ljuba nás jen bezmocně sledovala z odjíždějícího vlaku. (Byla tak rozčílená, že průvodčí se jí neodvážil požádat o 10 korun doplatek za kolo:-))
Co teď? To bychom ale nebyli Stodolách, abychom si neporadili. Během pár minut jel osobák do Berouna. V Berouně jsem naskočili do vlaku na Zdice (tentokrát poměrně volným) a ze Zdic jsme to už do Hořovic dojeli po vlastní ose. Takže jsme, sice opožděně, ale přeci jen, všichni tři sešli.
Ještě ve vlaku byl Zdeněk, co by kovaný a na slovo vzatý brdolog, nominován na vůdce dne a trochu pozměnil mojí původní trasu – ale TENTOKRÁT to bylo s naprostým souhlasem všech zúčastněných.
Z Hořovic jsme tedy hbitě vyrazili směr Komárov, brzy na to jsme se vnořili do brdských lesů a naším prvním cílem byl Valdek. Jeli jsme po žluté turistické, ale pro kola naprosto sjízdné cestě, a po mírném stoupání, obtěžováni houfy much či čeho, jsme k Valdeku (raně gotický hrad bergfritového* :-)) typu ze 13. století), dojeli.
Po důkladné prohlídce a vyhlídce na okolí plné lesů nás Zdeněk provedl skrz brdský újezd, kde se to cyklisty jen hemžilo, rybník Obecnice (bylo tam krásně jak na horách) ke vsi Obecnice. Rozhodli jsem se tady neobědvat (ono snad ani nebylo kde) a přes Pilský rybník (to abychom oba mohli oba porovnat) jsme pokračovali k doporučené hospodě v Orlové - ze zahrádky nádherný výhled na Brdy, které nás ještě čekali. Po více jak hodině čekání jsme se dočkali objednaných těstovin s masem, žampiony a dalšími různými přísadami.
Náš první dojem byl, že TUHLE hospodu už nikdy víc. Já bych jí nezatracovala, ale než se objedná něco k jídlu, je nutno zjistit, kolik je kuchařů v kuchyni a jestli tam zrovna není nějaká veliká akce, jako v našem případě (svatba). No, ale aspoň jsme si odpočinuli a mohli pokračovat dál.
Krásným sjezdem jsme se dostali na okraj Příbrami, vyfotili Svatý kopeček (po jehož navštívení nikdo netoužil neb byl na kopci) a pokračovali jsme přes Trhové Dušníky a Bratkovice na Hluboš, za plného sluníčka, a do kopce samozřejmě. To chtělo zastávku v nejbližší hospůdce. Tu jsme se dohodli, že doprovodíme Ljubu na vlak do Jinců – na rozdíl od nás měla před sebou cestu za Prahu. A jak jsme jí tak doprovázeli do Jinců, rozhodli jsme se jí doprovodit vlakem až do Prahy, aby jí v tom vlaku nebylo samotný smutno. V Jincích měla Ljuba něco přes 60 km a byla spokojená, já a Zdeněk něco přes 80 a byli jsme nespokojení, takže jsme se rozhodli, že ten limit teda dojedeme, protože Danuška by tedy celou noc nespala:-)). Na Smíchově jsme zamávali Ljubě a pokračovali přes jedno pivko v Prokopáku do centrálního parku - to už jsme dojeli, co jsme potřebovali. Na Hůrce jsme se rozloučili, Zdeněk jel směr Stodůlky a dál, já jsem odbočila na Velkou Ohradu neb jsem už měla splníno:-)).
Závěr: krásný výlet jako vždy. Asfaltové cestičky, lesní cestičky, nádherné lesy, sjezdy – výjezdy, slunce nad hlavou, modrá obloha, fajn kamarádi, co víc si přát?
Jo, a určitě si to někdy zopáknem.
Prý tam rostou houby. A tak nás napad´ nápad: příště jedem do těhle míst s bramborami, cibuli, kořením, rendlíkem atd. atd. a vaříme v Brdech pravou lesní bramboračku. Kdo by jel?
Dana
*bergrift – útočištná, převážně okrouhlá věž, většinou přístupná z prvního patra po snadno odstranitelném můstku nebo schodišti, v dobách míru sloužila jako hladomorna, dnes jako útulek pro přespání:-)