ZAHÁJENÍ CYKLISTICKÉ SEZONY - cesta za jarním gulášem. (Ústí n. Labem)

Příjemná akcička dobře zorganizovaná Cyklotourem UL.

Hladký průjezd 100 členného peletonu městem zajišťovala Policie ČR (zábavné hlavně na kruhových objezdech),trasa nenáročná,tempo přiměřené,průběžné info o pamětihodnostech a skvělé počasí. Guláš v Roudníkách výborný a zbyl na všechny. Hlavní legrace přišla po obědě. Jak domů? Vědoma si svých fyzických možností (poprvé na kole a zlobivé koleno) jsem pečlivě vybrala team,který mě protáhl do Lovosic (lékařka Lída a znalec Středohoří z CykloTeplice Luboš). Zřejmě překvapilo,že jsme z hospody jako jediní vyrazili do kopce. Ale mělo to význam a žádné stoupání nebylo zbytečné. Cestou zasvěcené výklady zaměřené na tunely,mosty,mašinky a nádražní budovy. Trasa: Milada-Stadice-Habrovany-Radejčín-před sedlem Kletečné únik do terénu s výhledy na Labe,vyjeli jsme v Oparenském údolí a sjeli do M.Žernosek. Přívozy nejezdily. Ani jeden a žádná informace,kdy se začne,prý jde o peníze. A tak i Lída se vracela do Ústí vlakem. V sympatickém nádražním bufiku v Lovosicích jsme nad tekutinami zhodnotili situaci ve střední Evropě a v osm už jsem balila nohu do tvarohu s česnekem (doporučený recept od Silvy L.).
Doufám, že i hlavní tým dojel nepoškozen na těle i duchu. Když jsem se doma v klídku koukala na plánovanou dojezdovou trasu, smekám. To nebyla lehká jarní projížďka...

Lenko, nebyla. Tak pěkně po pořádku...

Zdánlivě rozverně to začalo na ústeckém parkovišti u nádraží symbolickým otevíráním centrklíčem. Díky policejnímu doprovodu se pak hadovitý peleton bezpečně a hladce vymotal z města. Klasická jarní trasa s nenáročným profilem dodržena, zastávky pro focení taky - před pěkným zámečkem v Trmicích a památníkem Přemysla Oráče u Stadic. Plánované setkání s cyklotýmem Teplice u Královského pramene taky klapne. Dále je to taky o ztrátách a nálezech, o kufrování a čekání. Ovšem též o jedinečně členité, rozmanitě nádherné, dech beroucí krajině Českého Středohoří... Podtrženo voňavým jarem, jež se ostýchavě a zároveň dychtivě tetelí ve vzduchu a čerstvou energií slunce, po které se nám celou zimu tolik stýskalo... Problém začal tím, že do Roudníků na jarní guláš se můžeš dostat několikerým způsobem. Určitě dvěma, třemi cestami. Dalo se čekat, že téměř stohlavový peleton se roztrhá a tím rozdělí i naši malou hostující skupinu. Kdo si aspoň jedním očkem pohlídal Mika, dostal se ke guláši nejrychleji. Neb náčelník si na tuto akci najal svého ústeckého kamaráda, cyklistu Miloše. Ten, znalý místního terénu, nás vede neomylně a jednoduše. Na dohled máme obrovskou vodní plochu jezera Milada, které vzniklo zatopením bývalého dolu. A za chvíli i gurmánský cíl našeho cykloputování - hospodu v Roudníkách. Jarní gulášek je výborný, 11-tistupňový Zlatopramen i točená kofola spolehlivě hasí žízeň. Čekáme na opozdilce. Někteří jsou tu za nedlouho, jeli asi o 5 km delší trasou. Jiní ztratili své ústecké vedení a pak sami sebe... Šťastné shledání u guláše nakonec ve scénáři přece jenom je a odpověď na otázku "Jak domů?" taky známe. Lenka se svým excelentním teamem směřuje do Lovosic na vlak (vylíčeno výše). My ostatní chceme pospolu přes Černčice kolem hory Milešovky (837 m). Jen chtít však často nestačí... Tentokrát ztrácíme samotného náčelníka Mike, který se ještě se dvěma cyklisty opozdí a je z toho kufr, jak vyšitý. Chvíli trvá, než si pomocí mobilů upřesníme, kde kdo jsme. Nakonec se přece jenom všichni v hospůdce pod zámkem v Milešově shledáme. Nad mapou dořešíme definitivní dojezd. Loučíme se a po různu ve skupinkách si to mastíme ke svým cílům. Mnozí na vlak do Roudnice či Lovosic, směr Praha, směr Mělník. Jsou i tací, co chtějí do královského města kolmo po ose. Skupina "osařů" je posílena o Táchovy - návratový vlak do Kralup už nestihnou. Jak později Karel referuje, dojezd mají za totál tmy a poslední 2 km dokonce pěšky, neb Jana píchla. Je to první a taky poslední defekt této hektické soboty. Ovšem Kalimero s Mikem a Harmivou to napálí jako za mlada ;-) a opravdu si užijí fantasticky dlouhého sjezdu... Slunko se kloní k západu a úžasně propaluje typickou siluetu dvou hradních věží zříceniny Hazmburgu. Magická euforie trojící cyklistů prostupuje... A náhle se nad obzorem vyloupnou oblé tvary Řípu, té nejvíce české hory ze všech hor. To už víme, že doma je nedaleko. Ještě vyzvednout v Třebenicích z hospody čtveřici mělnických cyklistů, co vyrazili od Milešovky s předstihem a bez dalších prostojů pokračovat. Smráká se, když v Roudnici sjedeme k řece a posléze se napojíme na Polabskou cyklostezku. Té zůstaneme věrni až do mělnického cíle. Polykáme poslední kilometry za tmy tmoucí, blikajíce vpředu, blikajíce vzadu. Někteří toho mají plné zuby, přece jenom se ukouslo příliš tučné sousto na začátek cyklosezony. Navíc od vody doráží studená vlhká zima. U hlavního sídla mělnického cykloklubu Mike nakonec přece jenom hluboce vydechneme a definitivně odhodíme kola. A hle, kdo tu na nás čeká téměř dvě hodiny a přesto se širokým úsměvem od ucha k uchu? To cyklistka Marta Ferda ze stodoláckého klubu. Ačkoliv z Milešova chtěla Marta někam na vlak do Prahy, omylem se přidala ke skupince směřující na vlak do Mělníka. Inu stane se... Když Kalimero zjistí, že natočil za dnešek 115 jarních kilometrů, naloží svému červenému autu tři kola + Martu + Harmivu, zamává náčelníkovi Mikemu, zamává mělnickému zámku a tradááá k pražskému domovu. Chaos první jarní soboty definitivně zatlačen do pozadí - jsme sice unaveni, ale taky hodně rádi za bohatý a krásný cyklistický den. I těšme se na další...