Den 1. - Sobota
Na Hl. nádraží se nás sešlo v určený čas 5, Tvrdíkovci přistoupí na Smíchově. Podařilo se nám obsadit kupé, kde sice prý někdo měl rezervaci, ale celou cestu se nikdo neobjevil.
Výluka byla letos na trati do Chebu posunuta až za Mariánské Lázně, takže jedeme na konečnou a žádní jízda s koly autobusem (jako minule) nás snad nečeká.
Do Mariánek jsme dorazili víceméně na čas před polednem. Projeli jsme si kolonádu, stavili se u pramenů, snědli něco lázeňských oplatek a vydali se do Kynžvartu, ale ne po silnici, ale pěkně lesem, aby nás slunce neusmažilo. Trochu jsme na kraji Mariánek bloudili, ale nakonec jsme cestu našli.
V Kynžvartu jsem sjeli k zámku, nikdo ale neměl zájem o prohlídku, tak po krátkém odpočinku jsme vyrazili vzhůru do Slavkovského lesa (proto jsme přeci přijeli). Vystoupali jsme na Kladskou, kde byla svačinka v hospůdce. Pak jsme se dali lesy Slavkovského lesa k dnešnímu cíli, a to spacímu místu s koupáním (speciálně Iva si vymínila spaní s vodou), s výmluvným názvem Komáří rybník.
Cestou jsem se ale ještě koupali v nádherném horském Mýtském rybníku. Zajeli jsme se podívat i k pomníku ženám, které zahynuly při pochodu smrti. Zastavili jsme se také u pomníku bývalého hornického města Litrbachy/Čistá. Večer jsme příslušný rybník našli, koupání večer bylo skvělé. Komáry jsem viděl asi 2 (hned jsem je eliminoval – tj. umlátil). Po večerní koupeli bylo nepříjemným překvapením takové malé neviditelné svině, které příšerně hryzaly a kterých bylo tisíce. Byly tak malé, že nešly ani zamáčknout. Schoval jsem se do stanu, ale síťkou hravě prolezly, a když jsem stan úplně zavřel, myslel jsem, že těch pár proniknuvších vybiji. To, jak se záhy ukázalo, byla přinejmenším naivní představa. Doma jsem si dohledal, že se jim říká muchničky.
Den 2. - Neděle
Ráno někteří vypadali jako postižení kombinací AIDS a lepry a spalniček. Rychle jsem uvařili a po sbalení prchli směrem na Krásno, a to k unikátní rozhledně se spirálovým schodištěm.U rozhledny bylo krásné tábořiště s ohništěm, bylo však obsazeno partou pěšáků.
Z rozhledny moc rozhled nebyl, protože začínal další letní horký den. Kde co by bylo vidět napovídaly porcelánové tabulky zabudované v ochozu rozhledny. Po rozhledně a krátké zastávce u hornického muzea jsme sjeli do Horního Slavkova, který býval významným renesančním hornickým městem.Z toho zbyla v podstatě jedna řada domů a kostel. Zbytek zničil bolševik při těžbě uranu. Další zastávkou měl být Bečov nad Teplou, kam jsme chtěli dojet oklikou, abychom se vyhnuli cestě přes kopec a dostali se tam údolím Teplé. nakonec z toho byly kopce dva, jeden, když jsem špatně odbočili a vystoupali nad Horní Slavkov (alespoň jsme si prohlédli kostel z vrchu) a pak jsme sjeli dolů a zase si vystoupali jiný kopec, sjeli do údolí a potom už to bylo „jenom“ 8 km po silnici. Kdybychom jeli rovnou, tak by to bylo s jedním kopcem kratší, tak někdy příště.
Bylo poledne, ukrutné vedro, a děvčata před Bečovem neodolala a vyráchala se v říčce Teplé, která naštěstí nebyla toho dne poplatná svému jménu. V Bečově jsme se vrhli do první hospody hned u zámku na oběd. Naštěstí bylo málo turistů, a ač byla v Bečově i místňácká hospoda s nižšími cenami, bylo to nakonec hezké posezení s krásným výhledem.
Relikviář svatého Maura už většina viděla, tak se pokračovalo dál a to opět lesem směrem na Toužim. Podle mapy z Cykloserveru to mělo být průjezdné mimo silnice, ale cesta byla přehrazené elektrickými ohradníky. Mně se podařilo drát přehlédnout, naštěstí povolil (vyšší hmotnost má také občas nějaké výhody). Po chvíli domlouvání, jestli pastvinou projedeme, a jestli budeme rychlejší než krávy s býkz, jsme se raději vrátili a do Toužimi k večeru dojeli po silnici. V Toužimi jsme podnikli nájezd na cukrárnu (zmrzlina), vietnamský obchod (jiné dobroty) a hospodu (točená kofola).
Další spaní jsme vybrali v údolí Střely. Vypadalo to na bouřku. V dálce se párkrát blesklo, ale nakonec se nám to vyhnulo. Sjeli jsme do údolí k řece a našli pokosenou louku. Po postavení stanů přišla Teruně SMSka, že se od západu blíží intenzivní bouřky, Teruna začala řešit, na koho spadne strom apod. Tak nás zpracovala, že jsme vyměřovali, kam který strom padne a pak jsme podle toho přemisťovali stany. Z bouře nakonec nic nebylo, ani kapička neukápla, ani jeden strom nepadl
Den 3 – Pondělí
Ráno jsme vystoupali z údolí Střely opět nahoru, a dnešním ranním cílem bylo obnovované poutní místo Skoky nad Žlutickou přehradou. Blížili jsme se pustou krajinou k areálu, který byl jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Čechách. Po odsunu postupně pustlo, ale do devadesátých let ještě byl kostel zachován, pak začal být postupně vykrádán, což vyvrcholilo odřezáním měděných kopulí. Nejvyššímu už se to ale asi moc nezamlouvalo, způsobil pád zloděje z věže a tak se je alespoň podařilo chytit.
Nyní se snaží premonstráti z Teplé a další organizace o postupnou záchranu. Během naší návštěvy se chystal týdenní pobyt Prázdnin s Brontosaurem. Hoch, co to vedl, nás pustil dovnitř, takže jsme si to mohli prohlédnout. Při odjezdu měl ještě Milan defekt (že by opět zásah vyšší moci ?)
Po Skocích jsme dojeli do Žlutic. Teruna nás informovala, že je ta jen jedna hospoda, kde vaří, a protože byl čas oběda a narazili jsme na okraji města na místňáckou hospodu se zahrádkou s hotovkami za 65 Kč, nebylo co řešit. Co co následovalo šokovalo nejenom mne ale i ostatní účastníky výpravy. Začalo to nenápadně nabídkou polévky, kterou nikdo nechtěl, dokud nám hospodský nesdělil, že je v ceně. To si dali všichni. Načež byly přineseny mísy s velmi chutnými polévkami a to kmínovou a z uzeného masa. Každý si mohl nabrat co chtěl. Další chod byl řízek s bramborovým salátem, a to ve vynikající kvalitě. Majas si dala jahodové knedle, a když jsme je viděli, neodolali jsme a dali si je napůl jako zákusek. Hospůdka s panem hospodským a paní hospodskou působila jako zjevení. Vrtalo nám hlavou, jak to dělají a pan hospodský se svěřil, že ve Žluticích je 11 hospod a z toho 5 vaří. Takže asi ne vyšší moc, ale neviditelná ruka trhu. Akorát je stále záhadou, kdo v takové díře (nechť se žlutičtí neurazí) do tolika hospod chodí. Tak kdybyste to těchto končin někdy ještě zavítali, Zlaté hrábě (to je jméno té hospody) to jistí.
Po obědě se začalo mračit, tak jsem se těšil, že ještě v hospůdce pobudeme, ale bouřka se nám vyhnula a tak jsem si ještě prohlédli Žlutice včetně krásného gotického kostela a pokračovali jsme na Chyše, Dominantu zdejšího kraje kopec Vladař jsme se rozhodli po vydatném obědě vynechat.
Cestou do Chyší nás chytla vydatná letní přeháňka, takže na kraj Chyší jsme dojeli úplně promočení. V Chyších je krásný novorenesanční zámek, který vrátili rodu Lažanských a kteří v přilehlých hospodářských staveních obnovili pivovar, kam jsme si zašli na exkurzi s ochutnávkou. Pak jsme se ještě podívali na místní zchátralý kostel a pokračovali jsme údolím Střely na Rabštejn, kam jsme dorazili prudkým stoupáním.
Po krátké prohlídce Rabštejna, sjezdu ke Střele a opětovnému vystoupání nahoru jsme k večeru dorazili do Žihle. A protože to byl poslední večer výpravy, hledali jsme hospůdku a místo na spaní poblíž hospůdky. Trik s fotbalovým hřištěm nevyšel, měli tam nějaký významný zápas v kopané. Nakonec nám místňáci poradili loučku u bahňáku za vesnicí. Večer jsme tedy pojedli a popili a odebrali se ke spánku na zmíněnou loučku. V noci pršelo, ale ve stanu ve spacáčku bylo dobře.
Den 4 - Úterý
Ráno jsme vyrazili směr Rakovník přes lesy a Jesenici. Milan musel večer do práce, tak jsme plánovali jízdu do Prahy vlakem. V Rakovníku nás chytla prudká bouřka, ale stačili jsme se schovat pod balkónem před nějakou kovofirmičkou. Ač svátek, byl tak jeden chlapík v práci a pustil nás schovat dovnitř. Dokonce nám dal malá kovová kola (asi nějaký polotovar na odznáčky). Po dešti byl čas na oběd. Hledali jsme nějakou rozumnou hospodu. Nakonec to skončilo tak, že jsem se rozdělili, část šla do palačinkárny, část na plzeň a česnečku. V jednu hodinu jsme se sešli na nádraží. Trochu se vyčasilo, tak jsem se rozhodli dojet do Berouna. Iva s Milanem odjeli vlakem a my se vydali cyklostezkou podél Rakovnického potoka na Křivoklát, ale před Křivoklátem jsme si dali stoupání na Píska a sjeli do Zbečna, kde jsme poseděli u piva nad Berounkou a nabrali síly na stoupání do Nižboru. V serpentinách nám najednou Stáňa zmizela ve stráni pod silnicí, ale nakonec to skončilo několika šrámy a Stáňa i kolo to přežili docela v pohodě. Po dlouhém sjezdu a rovince podle Berounky jsme dorazili do Berouna. Tam jsme ještě při hledání nádraží trochu zakufrovali. Vlak jezdil každou půlhodinu a tak jsme v 17:30 odjeli do Prahy.
Tady najdete profil a mapu trasy
http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=28451&akey=4b3f4d78b8258ae3760f31779ccbccf2
Celkem najeto cca 200 km.